Orlické hory  
Láska ke sklu se většinou dědí z generace na generaci, říkají skláři
 

Lidé, kteří pracují se sklem, se ke své profesi většinou nedostali náhodou. Vztah ke křehkému materiálu se dědí z generace na generaci. Dokazují to i zástupci sklářských rodin, které mohli pozorovat návštěvníci Svátků skla v Deštném v Orlických horách.

Igora Müllera z Holic v Čechách přivedl k práci se sklem jeho otec. "Líbilo se mi, co dělá, a chtěl jsem se stát sklářem po něm," říká Müller.

Řemeslem se živí již dvaadvacet let, v Holicích provozuje malé sklářské studio. "Děláme hlavně repliky secesního skla, ale i moderní tvary a barevné sklo," sděluje Müller.

Svoji práci by prý za jinou neměnil. "Baví mě to, je to můj koníček. Někdy sice mám skla plné zuby, například když tři týdny pracuji na jedné zakázce a dělám to samé, ale pak si zase mohu vyzkoušet něco svého," vypráví Müller.

Tvoří podle vlastních návrhů i podle toho, co si zákazník přinese. Inspiraci čerpá také z historických publikací. V horku, které sálá z pece na zahradě muzea v Deštném, se Müller spolu s ostatními skláři osvěžuje plzeňským pivem.

Potvrzuje, že pivo je tradičním nápojem sklářů. "Pivo se pilo vždycky a sklářům chutná. Ale u práce to už tolik nejde. Člověk se musí ohánět, a kdyby měl vypít v práci šest, sedm piv za den, byl by zralý do postele," směje se a dodává, že svátky tavení skla v Deštném, kam jezdí každý rok, pro něj a ostatní skláře prací nejsou. "Je to pro nás zábava," tvrdí sklář.

Lásku ke sklu podědila po rodičích také Jitka Skuhravá, dcera vitrážisty Jaroslava Skuhravého z Nového Boru. Na Slavnostech skla v Deštném sestavovala před zraky návštěvníků barevné vitráže.

"Studuji obor sklo na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Původně jsem chtěla dělat keramiku nebo oděv, ale nakonec ta novoborská i rodinná tradice zvítězila," říká Skuhravá. Otci pomáhá s opravou zejména malovaných vitráží na oknech řady kostelů v Čechách. "Teď právě pracujeme na rekonstrukci chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře," dodává Skuhravá.

Sklářskou tradici přenesl na svoje děti také dvaasedmdesátiletý huťmistr Zdeněk Andres. Z Nového Boru s ním přijel syn, který se v Deštném stará o tavbu skla v peci, i dvě dcery s vnoučaty. "Jsme taková skleněná rodina," vtipkuje Zdeněk Andres.

On sám ale sklářské předky neměl. "Pocházím z Havlíčkovy Borové na Vysočině. Tam bylo vždy jen žito, oves, brambory a jinak nic. Můj otec byl cukrářem. Po škole jsem se dočetl v novinách, že ve sklárnách u Světlé nad Sázavou nabírají učně. Šel jsem tam s úmyslem, že budu sklo malovat nebo brousit, ale když jsem viděl ty hutě, rozhodl jsem se, že budu sklářem," vypráví Andres. Po vojně odešel do Nového Boru, kde postupně prošel všemi technickými profesemi kolem skla.

Nad pecí v Deštném, ve které huťaři taví sklo dřevem, se třepotá vlajka se zvláštním symbolem ležaté osmičky spojené s křížem. Stejný znak má na krku i huťmistr. "Je to alchymistický znak pro sklo. Nekonečno a kříž. Interpretujeme to jako nekonečné trápení se sklem. Ale krásné trápení," dodává Zdněk Andres.

 

 


2.8.2004 , autor: (fil), MF Dnes


Zpět - Back - Züruck