Orlické hory
...Neratov
Dej, at' přežijeme v chudé vesnici
 

 

Interiér chrámu, léto 2002
Interiér chrámu,
léto 2002

Pohlédne-li neratovský farář ve svém kostele vzhůru, spatří nebe. Neboť ten kostel je bez střechy. Bez oken a bez dveří. Omítku dávno odplavil déšť, zbylo jen zdivo z hrubých kamenů. Ale pořád je to kostel. A je pár lidí, kteří sem chodí sbírat sílu. Dnes a denně prosí: Ať přežijeme na tomhle kousku chudé země, ať máme sílu pomáhat druhým. "Když začínáte z ničeho, je to vždycky o přežití. Tohle byla mrtvá vesnice. My se tu pokoušíme normálně existovat," říká Josef Suchár, jedenačtyřicetiletý farář z Neratova v Orlických horách. V zaolejovaném vaťáku ani moc nepřipomíná hlavu zdejší farnosti. Ostatně jeden z farníků na něj prozradil: "Nejraději jezdí s bagrem. Ale nesmí se to moc říkat, pan biskup to nerad slyší." Před válkou tady žilo na tři a půl tisíce lidí. Zbylo po nich pár desítek stavení, která zachránili chalupáři z měst. Neratov se za tu dobu vytratil z většiny map. Přesto o něm dnes vědí i v centrále Evropské unie. Brusel totiž novým osadníkům pomáhá penězi. "Jednou ten kostel opravíme. Ale až potom, co tady zase budou bydlet lidi," slibuje farář a dodá: "Co jinak s kostelem v liduprázdné vesnici?" V Neratově ovšem už tři desítky lidí žijí. Skupinka mužů, s nimiž hovořit bývá občas těžké, protože bráno podle obecných měřítek nepobrali příliš rozumu. Pak pár těch, kteří se o ně starají. Také farář a jeho mladší bratr, jemuž co chvíli zvoní v kapse mobilní telefon. A navíc tu ve dvou pěkných domech bydlí dvě rodiny, které mají dohromady sedmnáct dětí, z nichž většina pochází z dětských domovů. Neratov za pár let, to je v očích faráře Suchára vesnice, kde najdou domov a práci bezdomovci s lehkým mentálním postižením, rodiny s osvojenými dětmi a každý, komu není zatěžko nabídnout pomoc bližnímu a dokáže žít skromně. Chození do kostela není podmínkou, dodržování zásad křesťanské morálky však ano. "Počítáme s výstavbou pěti větších rodinných domů, které budou sloužit buď pěstounské, nebo opatrovnické péči. V každém bude bydlet manželský pár a nanejvýš tak deset dětí," vypočítává Josef Suchár. "Nebo v domku budou dva asistenti a tak osm deset klientů, tedy našich bezdomovců. K tomu patří čistička, vodárna, technické zázemí, zřejmě společná kotelna na dřevo." Kromě toho je v plánech rekreační zařízení pro mentálně postižené a také domov pokojného stáří pro bývalé zemědělce. Dál si tu budou moci chovat slepice, králíky, kozy. A někdy v té době přijde na řadu i kostel.

 

 

ŽÁDNÁ SEKTA, ALE PARTNER BRUSELU

 

Hlavní silnice mezi Bartošovicemi a Záhořím
Hlavní silnice mezi
Bartošovicemi a Záhořím

Na to, jak skromně dnes osadníci žijí, jsou to dost smělé plány. Jenže v části obce už stojí veřejné osvětlení, přibylo několik zpevněných cest a právě končí rekonstrukce bývalé školy, kde bude moderní kuchyně, společná jídelna, několik pokojů pro asistenty a jejich klienty, učebna i malý obchod. Tři kilometry odsud úspěšně funguje malá farma s dobytkem, koňmi, kozami a drůbeží. A v údolí pod kostelem stojí malá stavební základna. Jak zjara sejde sníh, mělo by se začít stavět. "Znamená to vybudovat tady kompletní infrastrukturu obce. Když to někomu řeknu, poklepe si na čelo a zeptá se, kde na to dneska chceme vzít," říká farářův bratr Petr Suchár, který je tu především od toho, aby připravoval projekty a sháněl na ně peníze. Zdá se, že se mu to pod hlavičkou občanského Sdružení Neratov daří víc než úspěšně. Doby, kdy se po okolí šuškalo, že se v obci usadila jakási sekta, jsou pryč, dnes je sdružení uznávaným partnerem pro domácí ministerstva i renomované zahraniční instituce. "Tady je chudý kraj a velká nezaměstnanost. Když jsme uvažovali, jaké tu vytvořit pracovní příležitosti pro klienty, volba jednoznačně padla na ekologicko-zemědělské hospodaření. Okolní louky máme v dlouhodobém pronájmu a díky naší farmě jsme už dnes soběstační v mase a mléku. Až k ní přistavíme ještě malou mlékárnu, začneme zpracovávat mléko i zemědělcům v okolí. A chalupářům se v našich stájích přes týden postaráme o jejich koně. Tím si finančně trochu pomůžeme," vypočítává Suchár mladší. A pan farář připomene: "Navíc práce kolem zvířat působí na klienty blahodárně. Když jezdí na farmu, jedou vlastně do práce. Ten pocit je pro ně moc důležitý." Na tomto projektu se podílí ministerstvo zemědělství s francouzskou Agrární zdravotní pojišťovnou, která má s integrací mentálně postižených v zemědělském prostředí velké zkušenosti. Částí peněz přispěla i Evropská unie prostřednictvím programu Phare. "Museli jsme si náš projekt obhájit před úředníky z Bruselu. Obstáli jsme," říká Josef Suchár.

 

BEZDOMOVCI TU NAŠLI SVÉ DOMA

 

"Jsem bezdomovec," říkal o sobě jeden z mladých mužů z Neratova. Na otázku, kde bydlí, odpověděl: "No přece tady, jsem tu doma." Fakt, že tím už tedy není bezdomovec, ho nechal v klidu. S úsměvem opakoval: "Jsem bezdomovec. A je to tu pěkný." Ti, pro něž by se Neratov měl stát na dlouhé roky domovem, uvažují trochu jinak. Prostě jim nebylo shůry dáno. Vyrůstali v dětských domovech, většinou nevědí, co je to práce, každý je opije rohlíkem, nedovedou se moc bránit. "V dětských domovech dostane dítě po materiální stránce všechno, až nadstandardně. Ale s tím málem, co bude mít v životě, pak často nedovede zacházet. Chtěl bych, aby se to tady naučili. Aby poznali, že se na hmotné statky dost tvrdě vydělává. Naši klienti se musí na všem podílet. Pak si všeho víc váží. Tím se utváří jejich hodnotový systém. Je to dlouhodobý proces, nejméně kolem pěti let. Teprve pak se ti lidé mohou pokusit zařadit do společnosti," vysvětluje farář. Klienti podle svých možností pracují především na farmě, kromě toho vykonávají některé pomocné práce. Mají zajištěnou stravu a nocleh. Když se před časem mezi bezdomovci rozkřiklo, že se v Neratově dá najíst a vyspat, chodila jich sem procesí. Brzy však byli vypoklonkováni. "Pokud se u nás ukáže klasický bezdomovec, musíme ho odkázat jinam. My jsme tu pro lehce mentálně postižené, a to je srovnatelné s prací s dětmi. Bezdomovec, který mentálně postižený není, to akceptuje těžko. Bohužel, než od nás ti lidé odešli, nadělali mezi klienty spoustu neplechy. Začali je zneužívat, třeba si od nich půjčovali peníze. Nebo k nim byli zlí, protože si mysleli, že jsou víc než oni," říká Josef Suchár. "A navíc, v té době jsme tu už měli dvě pěstounské rodiny. A klasický bezdomovec a děti, to nejde dohromady." Součástí terapie bude i částečná školní výuka. Někteří klienti si musí zopakovat psaní. Časem budou i počítače s výukovými programy. V malém obchůdku se naučí rozumně nakupovat.

 

 

PROČ SE KOUKAT NA DEBILNÍ DĚTI

 

Když se v Neratově o prázdninách rekreovalo několik desítek mentálně postižených dětí, přišel na faru jeden z chalupářů a bez obalu si postěžoval: "Nejezdím sem proto, abych se tu díval na vaše debilní děti." Farář Suchár podotýká, že tenhle člověk to řekl alespoň na rovinu. "Ono se sice hezky mluví o tom, jak je třeba mentálně postiženým pomáhat, ale když se pak někdo má na takového člověka dívat a nějak s ním komunikovat, začnou problémy." Jiní chalupáři šli na nové osadníky oklikou, podáváním stížností. Jednou na to, že dobytek znečišťuje potok, jindy na špatně založené hnojiště nebo sešlapávání trávy. "Chápu, že k nám chalupáři měli nedůvěru. Dřív to vlastně bývala jejich vesnice a my tady najednou začali žít trochu jinak, než byli zvyklí. Jenže chalupáři sem vnášejí trochu jiný způsob života. Oni zachrání domy, udělají si kolem nich pěkné zahrádky, ale zabijí ducha vesnice, protože žijí městským způsobem. Není to kritika, ale fakt. Ale vesnice musí žít jinak než město. Biorytmus na vesnici je jiný. Město má svoje, vesnice taky. Ale když se z toho udělá guláš, je to špatně," uvažuje farář, sám původem z Brna. Teď už prý si většina chalupářů na mentálně postižené zvykla. Vztahy jsou lepší a někteří začali pomáhat. "V zimě se dnes chalupáři dostanou skoro až k chalupě, protože my prohrnujeme cestu. Koupili jsme sněhovou frézu. Když ráno v mrazech nemohou nastartovat, přijdou a my jim pomůžeme. Díky mnoha sponzorům dnes máme i zemědělskou techniku, nákladní auta a mikrobusy. I tím můžeme být rekreantům prospěšní. Také uklízíme veřejná prostranství," připomíná farářův bratr. Na otázku, kdo je dneska v Neratově víc doma, zda původní chalupáři, nebo noví usedlíci, Josef Suchár odpovídá: "Záleží na míře tolerance."

 

 

SLAVNÉ PŮLNOČNÍ JEDNOU SKONČÍ

Léto 2002
Léto 2002

 

O štědrovečerní půlnoci přijedou do Neratova stovky lidí. Zdejší půlnoční mše pod širým nebem je proslavená v širokém okolí. A bude to tak zřejmě do té doby, než se nad kostelem znovu objeví střecha. Pro mnohé pak romantické kouzlo pomine. "Jak pro koho. Až bude střecha, bude to zase normální kostel. Stane se z nás úplně normální vesnice," říká farář Josef Suchár.

 

20.12.1999 - JAN JELÍNEK , Mladá fronta DNES


Zpět - Back - Züruck