Orlické hory | ||||||||||||||||
Neratovská pout' 2002
- koncert v pátek 16.8.
|
||||||||||||||||
Na pout' jsem letos vyrazil přímo z Rokytnice (na rozdíl od roku minulého, kdy se několikadenní cesta vinula z Rychnova přes Velkou Deštnou, Czarne Bagno, vesničky na polské straně Orlice, Bartošovice a Vrchní Orlici). Po št'astném dokodrcání motoráčkem do Rokytnice jsem nakoupil na cestu výborné rokytnické rohlíky, ten den obzvláště vypečené, a vyrazil vhůru na Panské pole. Počasí přálo, po obloze pluly nádherně fotogenické mraky, do toho svítilo sluníčko.... Nutkání natáhnout se na mez slavilo triumf. A pak už jen stačilo vleže mačkat spoušt' fotoaparátu a kochat se. I cesta na Panské pole ubíhala rychle, nahoru mne tlačila vidina vychlazené Kutné Hory v bývalé škole. Leč ouha - zavřeno. Zklamání to naštěstí nebylo tak veliké, nebot' přibližně o půl kilometru dál, tedy ještě v přijatelné vzdálenosti, je kiosk. Vychlazený lahvový Kozel více než dobře pomohl i do dalšího stoupání směrem na Hadinec.
Před touhle dnes už tařka zapomenutou vískou (pochybuju, že má stálé obyvatele) jsem musel ale nejdříve vyřídit jednu letitou záležitost - konečně zdárně vyfotografovat Anenskou kapli, která byla nad Hadinec přenesena v roce 1938 z Anenského vrchu v souvislosti s výstavbou opevnění. Skromnou stavbu po válce obklopil hustý les, málokdo by ji na těchto místech vůbec hledal (naštěstí byla, tuším tak před čtyřmi lety, vyznačena ke kapli odbočka). A právě onen hustý les znesnadňuje Anenskou kapli vměstnat na políčko filmu, tak aby se v záběru nepletly stromy. Nehledě na fakt, že světlem ono tajuplné místo také příliš neoplývá. Takže řešením je stativ a objektiv s malou ohniskovou vzdáleností. A povedlo se! Po třech letech pokusů :-).
Neratov mne vítal bučením krav. Černých jako tma. Nebo snad ještě černějších... Absolutně černé těleso z termodynamických pouček.
Blížila se osmá hodina, kdy začínal koncert Karla Diepolda a jeho hostů v neratovském chrámu Nanebevzetí panny Marie. Kostel, respektive jeho obvodové zdi, vévodí celé dolní části Neratova. Věže jsou už zastřešeny, občanské sdružení Neratov, které v obci hospodaří, zakládá pěstounské rodiny a stará se o zdravotně postižené, by rádo opatřilo střechou i lod' chrámu.
Přesně v osm ale kostel zeje takřka prázdnotou, nejvíce lidí se motá na pódiu. Že by oni tajemní hosté? V průběhu koncertu, poté, co se docouralo i obecenstvo, se ukázalo, že hostů Karla Diepolda je letos vskutku víc než loni (rok 2001 - výborná Radůza). Bohužel jen ve dvou písních jazzovější Slávek Klecandra a poté přízračně instrumentální Dagmar Andrtová. Jestliže její muziku znáte, její hru smyčcem o smyčec, představte si, že sedíte pod pomalu se stmívající oblohou, kterou sem tam občas překříží blesk zatím vzdálené bouřky, a že do sebe vpíjíte atmosféru chrámu o jehož stěny se tříští záplava tónů Voliéry.... Nemá cenu popisovat nepopsatelné. Po Andrtové převzal štafetu u mikrofonu písničkář ... písničkář ... písničkář ... Uff, omlouvám se, ale jméno se mi úplně vypařilo z hlavy. Tak snad jen - jak sám Diepold poznamenal, jeho poslední host patří žánrově do stejné kategorie jako on sám. Koncert začínal Diepold a také ho uzavřel - Metodějem.
Koncert byl na tu plejádu lidí celkem krátký, cca hodinu a půl čistého času, skončil ale právě včas, ze vzdálené bouřky se stala akutní hrozba. Ale ještě než začalo pršet, promítla se na nebi na malý okamžik nádherná scéna - od východu z Polska bouřkové mraky a od západu proti nim měsíc... Skoro až kýč. Ale nádhera.
Ráno druhého dne se probudilo do cárů mlh, které jen pozvolna prosvítalo slunce. To mě čekala cesta údolím Divoké Orlice až do Náchoda. Ale to už sem vlastně nepatří...
|
||||||||||||||||
|
||||||||||||||||