Orlické hory
Tavení skla dřevem 2005 v Deštném v Orl.h., 14. ročník
 

V Deštném počtrnácté tavili sklo dřevem

8.8.2005, MF DNES Královehradecký kraj

Deštenské muzeum, na jehož zahradě tavení probíhá
Deštenské muzeum, na jehož zahradě tavení probíhá

Na konci sklářské píšťaly, kterou Richard Šauer zvedá téměř nad hlavy diváků v první řadě, září žhavá okrově zbarvená hmota. Fouknutím skláře se mění v protáhlou skleněnou bublinu, která ve formě dostane budoucí tvar. Představení pokračuje ještě několik minut, až se na sklářské píšťale leskne spirálově stočená karafa jako ze zámeckého salonu.

Tak se zrodil jeden z řady uměleckých předmětů na deštenských svátcích skla. O víkendu tam skláři již počtrnácté tavili sklo starou technologií z dob, kdy žár ve sklářských pecích nevznikal spalováním plynu, ale kubíků dřeva.

„Naposled u nás tuto technologii používali za druhé světové války skláři na Českomoravské vysočině,“ říká huťmistr Zdeněk Andres.

Tradici deštenského tavení udržuje spolu s ostatními skláři z Nového Boru, deštenským muzeem a historiky z místního Vlastivědného aktivu již čtrnáct let. Akce, která začínala ve skromných podmínkách, je dnes unikátní sklářskou slavností, jaká nemá u nás ani jinde v Evropě obdoby. „Skláři sice svoji práci předvádějí i jinde, ale u plynových pecí. Takováto historická pec je ještě ve Volfarticích, ale už ji nezapalujeme. Podobně je to i s pecí, kterou před třemi lety postavili ve Francii. Proběhlo tam jen jedno tavení. Pec na dřevo a s ní spojené tradiční tavení uvidíte jen v Deštném,“ tvrdí Richard Šauer z Polevska u Nového Boru.

Společně s bratrem má malé sklářské studio, ve kterém vyrábějí repliky historického skla od třetího až po osmnácté století. V Deštném ale kromě historických replik vykouzlil i smělejší tvary. „Tady vyrábíme i skleněná zvířátka, skleničky. Spíše si hrajeme a chceme lidem ukázat, že ze skla jde vyrobit v podstatě cokoliv,“ říká Šauer.

Své řemeslo zdědil po otci, za kterým od šesti let chodil na huť. Vybral si je přesto, že je to nesmírná dřina. „Když je v létě venku třicet stupňů Celsia, máme u pece šedesát stupňů. Za osm hodin práce vypijeme třeba deset litrů tekutin,“ líčí sklář.

Vyvrací ale představu, že se skláři osvěžují především pivem. „Piva nepijeme zdaleka tolik, jak se říká. Málokdo ví, že pijeme hlavně teplý čaj. Ten zažene žízeň nejlíp,“ dodává Šauer.

Aby sklářská pec Máří Magdaleny, pojmenovaná podle deštenského kostela, dala sklu nutných dvanáct set padesát stupňů Celsia, střídali se u ní už od středy tři topiči. Plameny spálily přibližně šest kubíků smrkového a dubového dřeva. Podle sklářů ale není jednoduché vyhřát ani soudobé plynové pece.

„Pec nesmí vyhasnout. I ta plynová, na které pracujeme doma, hoří téměř celý rok čtyřiadvacet hodin denně. Jen jednou do roka měníme pánvičku, ve které je sklo. Při tom pec zhasneme a pak ji čtrnáct dní pozvolna roztápíme, abychom neuškodili jejím velmi křehkým materiálům,“ říká sklář z Polevska.

Od pátku do neděle vyrobili skláři v Deštném na čtyřicet replik historického skla ze čtrnáctého století i pozdější doby. Jejich díla skoupili návštěvníci při nedělní dražbě.

Zahradu deštenského muzea o víkendu zaplnili také brusiči skla, vitrážisté či šperkaři. Děti si tam mohly vyrobit nevšední skleněné mozaiky a jejich rodiče koupit sklářské výrobky od korálků až po plastiky.

 

autor: MARTIN FILIP, fotografie: ROMAN ZAKOPAL, 6.8. 2005

 

Pec sv. Máří Magdalény Nabírání skla z pánve Foukání skla Foukání skla



Obchůdek se sklem Pec sv. Máří Magdalény

 


Zpět - Back - Züruck