Orlické hory NET | |||||||||||||||||||||||||||
Orlice
|
|||||||||||||||||||||||||||
Orlice je největší východočeský přítok Labe. V převážné délce svého toku je tvořena říční dvojicí - Divokou Orlicí, která pramení v rašeliništích v Polsku, a Tichou Orlicí pramenící na temeni Jeřábu v Jesenické oblasti. Zatímco délka toku spojené Orlice měří již pouze 35 km, obě zdrojnice jsou podstatně delší - Divoká Orlice překonává na našem území vzdálenost 99,3 km, tichá Orlice pak 107,5 km.
V roce 1996 byl vyhlášen Přírodní park Orlice. Svojí rozlohou 11 462 ha patří k nejrozsáhlejším chráněným územím této kategorie u nás. Byl zřízen za účelem chránit vzácně zachovanou říční nivu, neboť na rozdíl od jiných našich řek unikla Orlice drastickým regulačním zásahům. Park sleduje tok Divoké Orlice od hranice CHKO Orlické hory v Klášterci nad Orlicí, tok Tiché Orlice od Mladkova po soutok obou Orlic a spojenou Orlici až do Hradce Králové v celkové délce asi 200 km. V podhorských partiích má podobu úzce sevřených řečišť, na dolních tocích se výrazně otevírá do polokulturní krajiny s loukami i porosty měkkých luhů s bažinami, olší, vrbou a dalšími dřevinami. Jsou zde zachovány četné meandry, slepá ramena a odstavené tůně.
Pramení v rašeliništích Topieliska a Czarneho Bagna v Polsku (dříve Jezerní pole) pod Bystřickými horami, jižně od polských lázní Duszniki Zdrój. Na naše území vstupuje v nadmořské výšce 695 m n.m. severně od Trčkova, kde zprava přijímá Černý potok. V délce necelých 30 km tvoří státní hranici až k Zemské bráně. Zde romantickým balvanovým řečištěm protíná snížený hřbet Orlických hor. Cesta podél Orlice, od Zemské brány přes Pašeráckou lávku do Klášterce nad Orlicí (cca 4,5km), patří k nejoblíbenějším výletům v Orlických horách vůbec. Modrou turistickou značku doprovází i naučná stezka. Pod Kláštercem n. Orlicí napájí řeka přehradu na Pastvinách , která byla v hlubokém údolí krystalických hornin vybudována v letech 1932-38. Pod Nekoří se severojižní směr toku mění k severozápadu. Divoká Orlice odtud protéká územím tvořeným svrchnokřídovými slínovci (vystupují nad nárazovými břehy u Líšnice, Žamberka a Sopotnice). Podhorská řeka, meandrující otevřenou kulturní krajinou, se zde mění v typ rychlého horského toku, který až k Potštejnu protéká hlubokým lesnatým údolím. Protíná litickou antiklinálu (geologický termín pro vyklenutou část vrásy, vzniklou bočním tektonickým tlakem) - výrazným meandrem obtáčí okrouhlík hradního vrchu Litice a vytváří balvanové řečiště, provázené granodioritovými výchozy. Z Litic do Potštejna vede romantickým údolím Divoké Orlice červená značka (cca 6 km). Připočteme-li Anenské údolí v Potštejně s památnou lipovou alejí, je tento úsek řeky, podobně jako u Zemské brány, velmi vděčný pro výlety. Od Kostelce nad Orlicí (280-250 m n.m.) je opět meandrující podhorskou řekou s přírodními porostlými břehy. Zde ji provázejí uloženiny štěrkopísků. Největší přítoky přijímá zprava, z Orlických hor - v Žamberku Rokytenku, pod Vamberkem Zdobnici a v Častolovicích Bělou (s Kněžnou).
Údaje (výška hladiny, průtok)
ze stránek Povodí Labe - www.pla.cz: Průtok a stav Divoké Orlice v Záhoří Informace z vodního díla Pastviny Průtok a stav Divoké Orlice v Nekoři Průtok a stav Divoké Orlice v Kostelci n. O.
Pramení v kotlině u Králík ve svahu Jeřábu v nadmořské výšce 760 m. Protéká Kladskou kotlinou a mezi Lichkovem a Těchonínem protíná snížený hřbet Orlických hor, čímž pomyslně odděluje Bukovohorskou hornatinu se Suchým vrchem od hlavního hřebene. V údolí teče lukami, v převážné většině v řečišti bez významnějších technických zásahů. Po vstupu do svrchnokřídových sedimentů kyšperské synklinály (geologický termín pro vhloubenou část vrásy, vzniklou bočním tektonickým tlakem) se u Verměřovic mění směr toku k severozápadu a pod Letohradem protíná četnými meandry litickou antiklinálu až do permských sedimentů. Pod Lanšperkem a zejména pod Ústím nad Orlicí vytváří hluboké údolí ve svrchnokřídových sedimentech, několikrát mění směr a zahlubuje se až na rulové a žulové jádro potštejnské antiklinály. Zde má již vzhled říčky široké okolo 10 m, tekoucí v táhlých (ojediněle napřímených) zákrutech, provázených řídkou stromovou zelení. Výrazný meandr s největšími slínovcovými skalními útvary v regionu vytváří v Pelinách v Chocni. Dolní tok Tiché Orlice je pod Chocní lemován říčními terasami, dokládajícími složitý vývoj toku od mladších třetihor. Řeka je zde již poměrně hluboká, 10-15 m široká, a tvoří ostré zákruty a protisměrné smyčky s mírně proudící čistou vodou. Široké lučinaté údolí (250 m n.m.) je bohaté na zeleň a lesy. Při zvýšených průtocích se zde projevují inundace v šíři až 1600 m. Významné přítoky na horním toku jsou zleva ze svahů Bukovohorské hornatiny, největším přítokem je však Třebovka v Ústí nad Orlicí, dále pak Řetovský potok (rovněž zleva).
Údaje ze stránek Povodí Labe - www.pla.cz: Průtok a stav Tiché Orlice v Lichkově Průtok a stav Tiché Orlice v Dolních Libchavách
Průtok a stav Tiché Orlice v Malé Čermné
Vzniká soutokem Divoké a Tiché Orlice u Týniště nad Orlicí v nadmořské výšce 247 m. Protéká v četných meandrech s přirozenými břehovými porosty. Slepá ramena jsou bohatá na původní květenu. Rozlivy při jarním tání a vydatných deštích dosahují (převážně na lukách) až 2 km šíře. Do Labe se Orlice vlévá v Hradci Králové v nadmořské výšce 227 m n.m. po překonání 35 km toku z Týniště nad Orlicí.
Průtok a stav Orlice v Týništi n. O.
Použity informace z knihy Rybář, P. a kol. (1989): Přírodou od Krkonoš po Vysočinu; Kruh, Hradec Králové |
|||||||||||||||||||||||||||
|