Orlické hory NET | |||||||||||||||||||||||||||
Vrchní Orlice
|
|||||||||||||||||||||||||||
Vrchní Orlice je připomínána již v r. 1567, jako samostatnou obec roku 1603. Rozkládá se na obou březích pravostranného přítoku Divoké Orlice, Hadinského potoka. Její domy byly umístěny na svazích v několika výškových úrovních, přístupné cestami, vedoucími po vrstevnici obou svahů. Na téměř každý dům navazoval pás polí, vedený šikmo po svahu tak, aby byla zmírněná strmost svahu. Toto je patrné ještě dnes podle pásů stromů a porostu na dřívějších mezích.
Obživu zdejšího lidu přinášelo tkalcovství, přadláctví, zemědělství a řemesla. V „Průvodci výstavou pro řemesla, hospodaření a domácí práce“ v Bartošovicích r. 1929 jsou uvedeni vystavovatelé z Vrchní Orlice – kovář, zámečník, kolář, umělecký truhlář a včelař. Ve středu obce kromě kostela byla škola, hostinec, kovárna, mlýn, statek a kovářství. Škola byla jednotřídní. Její budova byla stejná velikostí i vzhledem, dá se tedy předpokládat, že byla postavena přibližně jako v Bartošovicích, kolem r. 1895.
Z těchto staveb se do dnešní doby zachoval poničený kostel Sv. Jana Nepomuckého, postavený r. 1708 – 12 Karlem Rheinem z Rokytnice, který se později zabil pádem z lešení při stavbě kostela v Neratově. Dále kovárna (rekreace, čp. 077), kolářství (čp. 078), hospodářská část statku a trosky mlýna. Ostatní stavby, tak jako drtivá většina v údolí Divoké Orlice, byly po odsunu německého obyvatelstva zbořeny. Občané byli národnosti převážně německé, jejich počet klesl na přelomu 19. a 20. století, kdy se lidé pro bídu z venkova stěhovali, a po 1. světové válce. V r. 1876 zde bylo 402 obyvatel, 1886 – 439 ob., 1926 – 239 ob., 1930 – 239, 1938 – 203 ob.
Z Vrchní Orlice vedl kamenný most přes Divokou Orlici do pruského Marienthalu se sochou Sv. Jana Nepomuckého, kterou vytvořil v r. 1811 sochař Johan Hermann. Po 2. světové válce byl most i se sochou odstřelen.
V r. 1938 byl zde henleinovci postřelen a záhy zemřel dozorce finanční stráže Josef Navrátil. V r. 1946 byl na místě tragédie odhalen pomník, vytvořený dle návrhu profesora reálného gymnázia v Kostelci nad Orlicí Antonína Militkého.
V době od konce 2. světové války byla drtivá většina domů zbořena, kostel, hřbitov a drobné památky jako kapličky, sochy a kříže v krajině zpustošeny a rozkradeny. Několik málo chalup slouží k rekreaci, o víkendu tato místa oživují chalupáři, po celý týden mládež ze Sdružení Neratov, které zde má hospodářství. Ani po více než padesáti letech příroda nezakryla stopy po tragédii, která postihla naše pohraničí v r. 1938 a pak po r. 1945. Na rozvaliny narážíte na každém kroku. Přesto návštěva tohoto romantického údolí stojí za to, v každém ročním období. (Výše uvedený text o Vrchní Orlici je přepisem článku Petra Zámečníka: Vrchní Orlice, ves téměř zaniklá, In: Horský kurýr, roč.13, č. 7-8, Rokytnice v Orlických horách 2003, s. 10.)
Vrchní Orlice ožívá
Kostel Svatého Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici, součásti obce Bartošovice, ožívá na svátek tohoto světce již deset let. Stejně tak letos, v neděli 18. května, se scházeli a sjížděli lidé z okolí i větší dálky na poutní mši svatou, kterou sloužil páter Josef Suchár z Neratova spolu s panem kaplanem ve zcela zaplněném kostele. Tento kostel byl postaven v letech 1708 - 1712 stavitelem K. Reinem z Rokytnice. V roce 1770 byl rozšířen a byla přistavěna věž. Zařízení pocházelo z 18. a 19. století, v 70. a 80. letech 20. století byl interiér postupně vykrádán a pustošen. Poslední výmalbu prováděl František Maixner z Lanškrouna na konci 19. století. O kostel se dnes stará Sdružení Neratov, jehož klienti zde hospodaří na farmě a nyní začínají s opravou kostela a úpravami na hřbitově, který byl od odsunu Němců opuštěný a zdevastovaný. Je tedy naděje, že i toto místo, téměř zapomenuté, oživne. (Petr Zámečník: Vrchní Orlice ožívá, In: Horský kurýr, roč.13, č.6, Rokytnice v Orlických horách 2003, s. 1.)
Kostel sv. Jana Nepomuckého
Poprava Zuzany Čepenové z Vrchní Orlice dne 4. Prosince 1665 Ve Vrchní Orlici stával vrchnostenský mlýn s pilou, pozdější čp. 58. Po roce 1650 na něm hospodařil Michael Čepen, který se po ovdovění znovu oženil se Zuzanou, vdovou po Mikuláši Kastnerovi. Mlynář však brzy zemřel a Zuzana byla potom obviněna ze dvou těžkých zločinů, že jako svobodná s mužem své nevlastní dcery Eliášem Bittem zhřešila dvakrát, jako vdaná čtyřikrát a ve vdovském stavu jednou. Později, že se svým nevlastním synem Michaelem Kastnerem zhřešila patnáctkrát a v říjnu 1664 otěhotněla. Dne 17. července 1665 potom porodila dítě, které levým ukazováčkem zadusila a zabila. Když se Zuzana Čepenová dozvěděla, že by byla uvězněna, uprchla do Kladska, kde však byla v Kieslingswaldu (dnes Idzików) chycena a vedena na řetězu třemi muži, na každé straně byli dva jezdci a vzadu další jezdec a tak šla do Rokytnice do zámeckého vězení. Potom bylo urychleně vybudováno nové pevné vězení, pranýř a šibenice. K tomu muselo jedenáct týdnů v noci i ve dne stát ve stráži deset osob, které byly kontrolovány soudními osobami. Dne 4. listopadu byl vynesen rozsudek, že bude Zuzana Čepenová pro tento těžký zločin vymrskána biřici na popraviště, tam popravena mečem a v hrobě jí bude srdce probito kůlem. Po potvrzení rozsudku Apelačním soudem v Praze byl rozsudek vykonán dne 4. prosince 1665 v Rokytnici. Náklady vzniklé při soudním jednání a při popravě činily 170 zlatých a 37 krejcarů a musely je uhradit jednotlivé obce. Michael Kastner byl z milosti apelačního soudu odsouzen a rok a den musel chodit v poutech a také tři neděle a svátky na třen sazemi stát pod kostelem a dále se chránit hříchů a nepravostí. Pokus o dolování zlata ve Vrchní Orlici V roce 1788 přišel do Vrchní Orlice pan Pohl z Vídně se svou společnicí paní von Goldfinger s úmyslem hledat zlato a rudy. Tamní šolc dal ve Vrchní Orlici kopat, když tvrdili, že najdou bohatý důl. Na rozkaz hraběte však muselo být hledání zlata zastaveno, protože vrchní úřad tvrdil, že nalezené kameny jsou jen obyčejná hlušina, sem a tam prostoupená slídou a sirníky, po kovové rudě není ani stopy. Kromě dvou shora uvedených tam byl důlní mistr a čtyři pomocníci. Ti pak udělali u šolce z Vrchní Orlice dluh 58 zlatých, předtím byli v Dolní Rokytnici, odtud se obrátili do Nové Vsi a začali znovu s kopáním zlata, avšak bez úspěchu. /převzato z: Pověsti a příběhy z Rychnovska 2, uspořádal JUDr. Zdeněk Šebesta, OA a OMOH Rychnov nad Kněžnou, nedatováno/ |
|||||||||||||||||||||||||||
|